Povídali jsme si s jednou známou o potřebě mít věci pod kontrolou. Popisovala jsem ji, jak jsem byla v minulosti kontrolou posedlá a v posledních letech se mi začalo dařit kontrolu pouštět. S údivem se na mě podívala a pronesla, že já přeci jsem člověk, co má věci pod kontrolou. Zprvu jsem se zarazila a kladla si otázku, zda opravdu pouštím kontrolu natolik, jak se domnívám. Záhy mi však došlo, že já i moje známá pod výrazem kontrola myslíme něco úplně jiné.
Dříve jsem měla tendenci naplánovat si všechno možné ve snaze zajistit výsledek podle mých představ. Už na základce bych se nejraději na školu v přírodě balila týden dopředu, abych už měla všechno na chystané. Při cestování jsem měla seznam, co daný den uvidím a u každé památky už myslela na tu další. Během zkouškového jsem si v notýsku odškrtávala splněné předměty a jakmile začal další semestr, sepsala jsem si seznam dalších kurzů a už už se těšila, až si je budu moct zase škrtnout.
Tuhle podobu kontroly se mi DÍKY BOHU daří již roky nedělat.
Moje známá ovšem mluvila o mém klidném vyzařování, ze kterého se zdá, že mám věci pod kontrolou. Došlo mi, že právě proto, že jsem byla ochotná velkou dávku kontroly upustit, paradoxně jsem se dostala k tomu klidu, který jsem skrze kontrolu hledala.
Tou nepříliš tajnou ingrediencí, která pro mě vše změnila a přináší mi neskutečný klid a mír, je DŮVĚRA.
Přijímám život jako hru a důvěřuji jeho laskavosti
Věřím, že je život laskavý. K životu přistupuji k jako jedné velké hře, jíž herní plán prostě nemůžu kontrolovat. Příliš mnohokrát jsem zažila pocit, že jsem něco umanutě chtěla. Šla jsem si zatím s neskutečným odhodláním. Abych často zjistila, že předmět mých snů se mi nedaří získat. Jako bych akorát mlátila hlavou do zavřených dveří. Urputnost vedla pouze k silnějšímu mlácení do dveří, které se stejně nechtěly otevřít.
Když jsem si dovolila pustit kontrolu a začala následovat svůj vnitřní hlas, můj vnitřní hlas vedl moji pozornost od zavřených dveří ke dveřím jiným. Ke dveřím, které vedly do místností, jejichž krásu jsem si neuměla ani představit. Dveře, které pro mě byly dokořán otevřené a zvaly mě dovnitř.
Díky důvěře si ve spoustě situacích dovedu zachovat klid. Nenabíhám do okamžité paniky a tendence vše vyřešit. Jdu s důvěrou. Krok za krokem. Kudy mě vede můj vnitřní hlas a situací projdu. Nejsem přitom pasivní. Důležitou lekci mých posledních dnů je, že se to nestane samo. To ovšem neznamená, že dění mohu kontrolovat – vypočítat si z hlavy všechny pravděpodobnosti, možné scénáře a postupovat podle neprůstřelného plánu.
Já všechny možnosti neznám. Nemůžu je znát. Moje životní hra mě ostatně nejvíce baví, když se v ní objeví esence nečekanosti. To jsou pro mě ta kouzla. To je to, proč ji miluji hrát.
Z pozice důvěry dokáži komunikovat s vnitřním hlasem. Můžu mu naslouchat a následovat. Můžu mu i říct, že ho slyším. Že mu věřím, že mi nabízí nejlepší možnost. Ale kvůli svému strachu se teď potřebuji vydat jinudy, většinou po zdánlivě bezpečnější a hlavně známé cestě.
Už tím, že dávám najevo, že svůj vnitřní hlas slyším, byť bych zrovna volila jinak, udržuji náš vztah založený na důvěře. Můžeme spolu komunikovat dál a já se tak ve valné většině případů o něj mohu opřít jako o svůj svrchovaný kompas.
Jak to máš Ty s potřebou mít věci pod kontrolou? Dokážeš jít s důvěrou cestou kudy Tě vede život, i když máš strach?
Pokud Tě téma důvěry zajímá, můžeš si přečíst můj článek o tom, jak jsem následovala svůj vnitřní hlas, i když se mi nelíbilo, kudy mě chce vést.
