Kolikrát v životě jsem si v zoufalství kladla otázku, kdy už ta bolest zmizí. Některé situace v mém životě vytvořily zraněné místo, které se mi přes veškerou snahu nikdy nedařilo zcela zahojit. I přes opečování se bolest stejně po čase vždy vrátila. Většinou když jsem čelila situacím, které se mohly dané situaci podobat (byť jen velmi zdánlivě) se mi bolest opět připomněla. V podobě alarmu připomínající prožitou bolest, který se prostě pouze snažil předejít dalšímu zranění.
Snahy se s bolestí vypořádat, aby už zmizela jednou pro vždy, mi nikdy definitivní úlevu nepřinesly. Paradoxně se mi ulevilo až v okamžiku, kdy jsem přijala variantu, že určitá bolest prostě nikdy zcela nezmizí.
Nevyhnutelnost bolesti
Bolest považuji za nevyhnutelnou součást lidské zkušenosti. Snahy zcela se bolesti vyhnout většinou mívají za následek akorát vytvoření jiné, leckdy i bolestivější, situace. Klasickým příkladem je si ze strachu z opuštění a ztráty milované bytosti ani nedovolit vytvářet hluboké naplňující vztahy. V našich životech nás čeká bolest, ztráty a zármutek. Přijetí jejich nevyhnutelnosti nám však může pomoct do života pozvat také radost, naplnění a lásku.
Ano, né každá bolest je nevyhnutelná a né každá bolest v nás musí setrvat (byť i v malinké podobě). Pojďme se věnovat hlavně tomu typu bolestí, který se nám po čase stále vrací. I když se už nenacházíme v prvním okamžitém momentu bolesti. I když jsme si dopřáli opečování a čas na zahojení.
Uvědomění, že tahle bolest opravdu možná nikdy nezmizí, nám může pomoct vyhnout se vzniku návazné bolesti, kdy si vyčítáme, že jsme se s danou situací ještě nevyrovnali. Máme pocit, že to je určité selhání, naše chyba, když jsme se přes bolest nedokázali přenést.
Zkus si představit jednu svojí dlouhodobou bolest, která se Ti vrací. Bolestivá vzpomínka, která vyvolává obranné reakce. Může sem spadat i bolest ze ztráty a truchlení – ať už jde o ztrátu milované osoby, zvířete, snů, vlastní identity….
Představ si, že tahle bolest se možná bude po čase zmenšovat, ale nikdy úplně nezmizí. Dokážeš dojít k jejímu přijetí? Dokážeš cítit úlevu?
Dám Ti příklad z vlastního života, opakovaně se mi stává, že se mi vrací bolest, kterou mi způsobilo moje vyhoření. Je to už řada roků zpátky, ale jednou za čas se stejně přistihnu, že reaguji ze strachu, že se dostanu do podobné situace vyčerpání. Vím, že mě v těchto momentech motivuje moje bolest a snaha předejít další bolesti. Mám hluboký soucit s minulou Rézou, která se do této situace dostala. Dlouho jsem však neměla soucit s tou současnou, protože ta už to přeci měla mít vyřešené. Už nikdy neměla chtít reagovat z pozice paniky. Měla být hezky klidná a vyrovnaná. Uvědomění, že ta bolest nikdy opravdu nemusí zmizet, mě konečně zbavilo pocitu selhání.
Teď když se bolest vrací, všimnu si, že mě podněcuje k nějaké reakci. Vím, co dělat a cítím se klidnější. V první řadě se ujistím, že nereaguji z pozice zranění vůči druhým. To, že ve mně daná situace spouští minulou bolest a snahu obrany, ve většině případů neznamená, že je adekvátní přejít do obranného útoku vůči druhým. Pak se snažím dopřát si péči. Přijímám, že takto reaguji. Chápu, že minulost byla velmi zraňující a svůj instinkt považuji za oprávněný. V žádném případě ho neznevažuji, i když na jeho základě nejednám. Ptám se, co bych potřebovala. Když pomine prvotní akutní poplach, já jsem péčí zareagovala na své zranění, můžu se s větším klidem věnovat praktičtějším krokům, jak si poradit s momentální situací.
Není to vždycky snadné. V prvním okamžiku opravdu bolest nevítám s nadšením. Většinou je prvním impulzem naštvaní, že to zase musím řešit. Pak už dokáži přejít do nadhledu. Někdy dokáži vnímat i výhody, že se mi vrací pořád ta samá bolest. Je to ta stará známá, se kterou už více či méně vím, jak si poradit.
Ptáš se tedy někdy: „Co když ta bolest nikdy nezmizí?“? Možná nezmizí. Možná to tak prostě jenom je. Možná Ti ta bolest jenom říká, že jsi lidská bytost, že žiješ a že jsi žila. A to prostě někdy bolí.
