Jsme vedeni k uvažování v polaritách – bílá a černá, dobré a špatné, světlo a tma. Není tedy divu, že můžeme sklouzávat k tendenci rozdělovat naše pohnutky na zlé myšlenky naší hlavy a hodný něžný vnitřní hlas (– ať už mu říkáme jakkoliv: naše srdce, duši, vyšší vedení…).
Věřím, že je vnitřní hlas VŽDY laskavý. To ovšem neznamená, že nemůže být doprovázený strachy a že nás nepovede cestou, kudy se nám vůbec nechce a která dokonce může být velmi trnitá.
Jak jsem přestala být květinářkou
Před třemi lety jsem se stala květinářkou v mém milovaném květinářství v našem sousedství s lokálními květinami. Z práce jsem byla absolutně nadšená a získávala jsem důležitý odpočinek a odstup od akademické práce, která ve mně zanechala velké šrámy. Po mém roce v květinářství jsem seděla na společném setkání všech pracovníků květinářství.
Majitelka právě oznamovala plánované změny na nadcházející sezonu. Před pár týdny jsme spolu zrovna absolvovaly nádherný čas na realizaci výzdoby jedné svatby. A teď najednou, zdánlivě zničehožnic, se při jejím informování ve mně ozvalo, že MUSÍM SKONČIT.
Na schůzce se nestalo nic přelomového, ale ve mně nastala změna. Když jsem jela domů, šíleně jsem brečela. Slzy mi tekly i při probuzení v noci a následně mě pláč pohlcoval několikrát v následujících dnech. Nechtěla jsem skončit. Hlas ve mně však mluvil jasně a měl sílu hluboké klidu. Nikdy předtím ani potom už ke mně nepromlouval s takovou jasností. Věděla jsem, že skončit opravdu musím. A brzy se na odchodu také s majitelkou obchodu domluvila.
S vnitřním hlasem jsem nezápasila na praktické úrovni. Podnikala jsem kroky, ke kterým mě vedl. Na emocionální úrovni to ve mně to ovšem vřelo.
Na emocionální úrovni to ve mně to ovšem vřelo. S kapitolou květinářky jsem se loučila velmi dlouho. I po roce se někdy ozvaly pocity ztráty a truchlení.
To však nic neměnilo na tom, že jsem okamžitě začala zažívat, že má volba byla správně. Díky opuštění květinářství jsem se mohla pustit do jiné práce a najít v ní tolik z toho, co mi dříve chybělo. Navíc jsem od prvního okamžiku věděla, že moje současná pracovní situace vytváří dokonalé podmínky pro postupné rozjetí mé vlastní tvorby.
Vím, že v květinářství už bych na své cestě stagnovala. Přestože jsem milovala vázání kytek, pocit bytí součástí sousedství, debaty se zákazníky a dotýkání se toho překrásného dřevěného stolu uprostřed obchodu, který byl jedním z prvních impulzů, který mě sem vůbec přivedl…, byl prostě čas jít dál.
Nemohu s jistotu říct, jak by se moje cesta odvíjela, kdybych tenkrát svůj hlas neposlechla, ale s hlubokým klidem a jistotou vím, že jsem teď správně.
Vnitřní hlas nás leckdy vede do míst, kterých se bojíme. Vyhání nás z pohodlného a známého do neprobádaných končin. Poslouchání vnitřního hlasu nefunguje na principu: budu hezky poslouchat, následovat a všechno bude za odměnu zalité sluncem. Na naší životní cestě nevyhnutelně leží bolestivé zastávky. Úkolem vnitřního hlasu není nás vést, abychom se jim vyhnuli. Nýbrž vést nás, abychom jimi prošli v laskavosti.
Právě v odevzdání a následování laskavého vnitřního průvodce nacházím úlevu. Když promluví a udá směr mým krokům, vím, že jinudy jít stejně nemohu.
Po přijetí se bolest transformuje. Zcela nezmizí, ale sejme ze sebe podobu břemene. Bolest se trochu utiší. Začne se částečně odehrávat jakoby na pozadí. A já prožívám klid. Podobný klid, s jakým ke mně promlouvá vnitřní hlas.
Vedl Tě někdy Tvůj vnitřní hlas cestou, kudy se Ti vůbec nechtělo? Kam Tě cesta dovedla?
